Legends of Obojima

Na doby, kdy Domovina byla symbolem svobody, už můžeme jen vzpomínat. Dříve jsme tu žili polečně, respektovali jeden druhého bezohledu na vyznání. To bylo ještě za časů hojnosti. Ale pak zemi stihly deště a záplavy. Jediný, komu se dařilo v bažině, kterou se naše země stala, byli komáři a pijavice. Do promáčených sýpek se dostala plíseň, a tak hlad, nemoce a mor na sebe nedaly dlouho čekat. Za těžkých časů se lidé snaží upnout k těm, kteří jim nabící naději. A tak se objevili Zářní. Slibovali konec utrpení. Že Věčné světlo vysuší všechny močály, zaplaší škůdce a zhojí nemocné.

A tak se řady věřicích v Nebeské světlo rozšiřovali a časem se skutečně mraky rozestoupily a země se začala hojit. Alespoň na nějaký čas existovali Zářní po našem boku. Netrvalo to ale dlouho. Slunce začalo pálit a spalovat naši zemi, místo povodně přišla tentokráte sucha. A z řad Zářných se začali ozývat hlasy, že toto je trest Světla, že se takto snaží očistit zemi před nevěřícími. Světlo je jediný zdroj pravdy a čistoty. Jeho záře očisťuje duši a udržuje vesmír v harmonii. Lidé se k nim opět začali přidávat - tentokrát ne z naděje, ale ze strachu. Nakonec se k novému rozrůstajícímu náboženství přihlásil i mladší bratr královny. Jen mezi zasvěcenými se pak šeptalo o Večeru karmínového slunce, při kterém tragicky zahynula celá jeho rodina a on s těžkým srdcem a v šarlatovém hávu sám dosedl na trůn. Sláva Slunečnímu císaři! Pokud snad nějaký zlý jazyk tvdil, že to bylo celé jinak, byl brzy dopaden a jeho duše byla očištěna.

I tehdy jsme si dále žili své životy - sucho nás nesvíralo ve svých spárech stejně, jako lid ve vnitrozemí - vyjížděli jsme za úsvitu na moře a roztahovali sítě; Učili mladé zadržovat dech na dlouhé minuty a hledat mušle skrývající perly; Místo obilí a zeleniny jsem jen častěji pojídali chaluhové polévky. Svět se pro nás příliš nezměnil. Nejsme ale všichni živi pouze z moře. Někteří se vydávali do vnitrozemí za obchodem, snad jen častěji se objevili nějací potulní lapkové a tedy nutnost najmout ostrahu, jak už to v dobách nouze bývá. A s obchodníky přicházeli nazpět příběhy z vnitrozemí i z hlavního města. Časem se však s nimi čím dál časteji vracely - jeden po druhém - i nové dekrety.
“Vládce, Císař Slunce, je považován za živého prostředníka Nebeského Světla. Jeho slovo je zákonem a jeho vláda má posvátnou misi šířit čistotu a pořádek po celé zemi.”
“Umění, literatura a všechny veřejné produkce či oslavy slouží k oslavě Věčného Světlo jako ztělesnění božského řádu, přičemž zdůrazňují potřebu čistoty a nebezpečí náboženských odchylek.”
“Všichni občané jsou povinni složit přísahu věrnosti nejen Nebeskému Světlu, ale také Císaři Slunce, čímž se zavazují k udržování posvátného řádu.”
“Tma představuje chaos, hřích a rozklad. Jakákoli odchylka od uctívání Nebeského Světla – ať už jde o jiné božstva, duchy předků či ateismus – je vnímána jako hrozba, která podkopává božský řád. Tito heretici budou očištěni Věčným světlem.”

S tímto dektretem se v našich krčmách začalo šeptat i o řadách spálených těl lemujících cesty k hlavnímu městu. A ještě opatrněji, ve sklepeních a v podpalubích, pouze v kruzích důvěrníků a zasvěcenců, snad zazněly i řeči o odboji. O postavení se za svou víru, rodinu, sousedy, či přátele. Strach ale dokáže lidi rozdělovat, trhat přátelství, vstupovat mezi manžele a zavírat oči před utrpením a bezprávím. A jak se říkávalo, i sebelepší loď má někde skulinku.

Věděl jsem, že si svou prací zahrávám s ohněm, ale zároveň jsem věřil, že svým konáním přispívám k osvícení našeho národa. Vždy jsem důvěřoval moci lidské mysli a snažil se odvést svůj lid od omezenosti slepé víry. Církev Zářných se však ukázala jako nebezpečný soupeř – natolik silný, že jsem se nakonec stal vyhnancem spolu se stovkami dalších obyvatel mého rodného města, Delphavenu. Už se nikdy nemůžeme vrátit…

Všechno začalo, když jsem obdržel dopis od svého přítele Arendara. Psalo se v něm přesně to, čeho jsem se vždy obával – církev Zářných se rozhodla podmanit si celý kontinent a přimět veškerý lid, aby se jí poddal. Kdo odmítne, bude vyhlazen. Jako první cíl, a zároveň jako varovný příklad, bylo zvoleno mé rodné město, proslulé svou nedůvěrou vůči církvi. Neváhal jsem. Narychlo jsem si sbalil vše nezbytné k přežití, rozloučil se s přáteli, osedlal nejrychlejšího koně a opustil město. Inkvizice mi už byla v patách.

Po dvou dnech cesty jsem konečně dorazil do Delphavenu. Neztrácel jsem čas – zamířil jsem rovnou na náměstí, kde zrovna probíhal každodenní rybí trh. Jakmile jsem dorazil, popadl jsem poplašný zvon a začal bít na poplach. Očekával jsem, že přitáhnu pozornost davu i stráží, což byl koneckonců můj záměr. Když se kolem mě shromáždil dostatek lidí, začal jsem jim vysvětlovat situaci. Málokdo mi chtěl uvěřit – dokud jsem nepřipevnil na nejbližší zeď církevní dekret s oficiální pečetí. V tu chvíli propukla panika.

Mezi přihlížejícími se brzy objevil i starosta, který mě ihned pozval do své kanceláře. Vyslechl mé varování a naštěstí se ukázal jako rozumný člověk. Neotálel. Okamžitě povolal stráže a několik kapitánů lodí kotvících v přístavu. Vše jim vysvětlil a nařídil okamžitou evakuaci města – stovky místních se musely vydat do exilu. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se jejich – a i můj – svět změnil během jediného dne.

Během porady u starosty jsem si všiml několika mladíků, kteří nás tajně poslouchali za oknem. Když jsme je odhalili, odhodlaně se k nám přidali a nabídli pomoc při organizaci evakuace. Byli mezi nimi Edmond, syn místního kováře, a hoch jménem Žár, který se později ukázal jako velmi schopný bojovník. K naší skupině se přidal i kapitán Erik – mořeplavec, jehož loď právě kotvila v přístavu. Na sobě měl zbroj s insigniemi církve, což mě zpočátku znervóznilo. Brzy se však ukázalo, že jde o odpadlíka, který se tím ani příliš netají. Pomáhal s přípravami a díky své uniformě dokázal uklidnit místní věřící, aby nám nepřidělávali potíže.

V dopise od Arendara stálo, že inkvizice dorazí za úsvitu. Zdálo se, že máme dostatek času. Byla to však past, zradil mě. Arendar a jeho vojáci dorazili už před půlnocí. A pak začalo peklo.

Vojáci vtrhli do města z vnitrozemí, zatímco z moře se přibližovaly dvě lodě, jejichž úkolem bylo nám odříznout únikovou cestu. Spolu se Žárem jsme se snažili upoutat pozornost nepřátel a získat tak cenné minuty. Bylo to nejdůležitější „divadelní představení“ mého života. Změnil jsem svůj vzhled, abych vypadal jako papež, a začal vojákům namlouvat, že samotné velké a milosrdné Světlo se slitovalo a já, jejich duchovní vůdce, jim dávám poslední šanci na útěk. Žár mi k tomu zajistil efektní osvětlení, abychom na sebe upoutali co nejvíce pohledů. Mezitím Erik a Edmond pokračovali v nakládání zásob a odvádění obyvatel na lodě.

Na jedné z připlouvajících lodí byl i sám Arendar. Zpočátku mému klamu uvěřil, ale něco mu na situaci nesedělo. Jakmile jsme spolu promluvili, moje přestrojení se stalo zbytečným. Hrál jsem o každou vteřinu. Snažil jsem se apelovat na jeho svědomí, ale marně. Čas slov vypršel. Musel jsem zmizet. Skočil jsem do vody a plaval k Erikově lodi.

To, že jsem výše psal o pekle, nebylo přehánění. Arendar se ukázal ve své plné síle a začal spalovat odjíždějící lodě magií. V životě jsem neviděl takovou ukázku ohnivé moci – obrovský sloup plamenů prorazil jednu z lodí skrz naskrz. Navíc vztyčil ohnivou stěnu, která nám měla zabránit v útěku. Naštěstí ji nedokázal udržet dlouho – musel se vypořádat s vlastním neposlušným důstojníkem (zrada, kterou jsem magicky zařídil já). Nic už nám nebránilo v úniku.

Vojáci se nás snažili zasáhnout kanónovou palbou, ale kapitán Erik prokázal svou zkušenost. Pomocí speciálních projektilů dokázal zničit stěžeň lodi, která nás měla pronásledovat.

Jen tak tak jsme unikli. Nadobro jsme opustili tento kontinent a nezbývá nám nic jiného než doufat, že někde tam, na širém moři, najdeme nový domov.

Vlastně nevím, co jsem si přesně představoval. Možná jsem nad tím ani nepřemýšlel. Hnal mě instinkt – hlavní bylo přežít a zachránit lidi z Delphavenu. Na další myšlenky už mi nezbývala kapacita.

Jakmile jsme se s lodí kapitána Erika dostali na volné moře, ohlédl jsem se zpět k domovině. Až tehdy na mě plně dolehla skutečnost toho, co se stalo. A co nás teprve čeká.

Dlouho jsem ale neotálel. Společně s ostatními jsme začali řešit, co dál. První na řadě byla inventura zásob a sčítání přeživších. Během kontroly však slečna provianťačka objevila v podpalubí mrtvé tělo místního iluzionisty Hardybalda. Pravděpodobně ho zavalily špatně uchycené bedny se zásobami, které sám pomáhal nakládat. Po zběžném ohledání byl povolán náš léčitel, aby tělo zajistil a připravil k pohřbu na moři.

Zároveň jsme začali signalizovat ostatním lodím pomocí vlajek, že je na místě schůze – nebo jak říkají námořníci, parley. Kapitáni souhlasili téměř okamžitě a ve smluvený čas jsme se všichni sešli na člunech. Byl jsem součástí naší „delegace“ spolu s kapitánem Erikem a Edmondem. Projednávali jsme několik klíčových věcí:

• Revizi zásob napříč flotilou.
• Sčítání našeho „nového národa.“
• Willem, syn starosty Delphavenu, byl jednomyslně uznán za vůdce.
• Proběhlo hlasování o našem dalším směru – pokračujeme na západ, i přesto, že Willem byl proti.
• Dohodli jsme se na pravidelných setkáních mezi kapitány.
• Všichni souhlasili s mým návrhem na pohřeb pana Hardybalda.

Po zbytek noci jsme konečně mohli alespoň na chvíli odpočívat. Usadil jsem se na zádi lodi, ponořen do vlastních myšlenek – a nakonec jsem tam usnul.

Ráno mě probudil Edmond. Zdálo se mu o bílé velrybě – prý se mu takové sny opakují. Už dříve jsem slyšel příběhy o prorockých snech, ale tentokrát jsem byl ochoten uvěřit. Edmond mi totiž ukázal růžový okvětní lístek, který nikdo z posádky nepoznával. Je to opravdu znamení? Čas ukáže.

Ani kapitán Erik neměl klidnou noc. Zdá se, že bojuje se ztrátou víry ve Světlo a hledá útěchu jinde. Nevím, jak mu v tom pomoci – snad mu čas také ukáže cestu.

Během dne probíhala „migrace“ mezi loděmi. Lidé se přesouvali podle svých schopností a dovedností tak, aby byli co nejlépe využiti a necítili se zbyteční. Začaly se rýsovat základy školy pro děti a dalších nezbytných „institucí.“ Kapitán Erik si vyžádal posily – z řad pirátů.

Mezi novými příchozími byl i mladý nezmar Žár, který se k nám připojil z lodi kapitána Zarkise. Podle všeho si tam udělal pár přátel… ale možná i nepřátel. Několikrát se zmínil o nějaké tajemné truhle, ale nic bližšího jsem se nedozvěděl.

Při západu slunce jsme uspořádali pohřeb. Pronesl jsem projev – nejen k uctění památky zemřelého, ale i jako symbolickou ceremonii pro všechny přeživší. Abychom se mohli rozloučit se starým životem a hledět vstříc tomu novému. Mladý Žár přispěl skromným, ale efektním ohnivým představením. Nevím, jestli jsem v tu chvíli věřil vlastním slovům.

Po ukončení obřadu už nezbývalo nic jiného než vyrazit na cestu. Naše loď, jakožto nejrychlejší, byla určena k průzkumným misím. Vyrazili jsme jako první. To byl alespoň plán. Po chvíli jsme ale zjistili, že se pohybujeme rychlostí mrtvé želvy. Něco nás tížilo.

Žár se ihned chopil iniciativy – uvázal se na lano a potopil pod loď. Ukázalo se, že jsou na trupu přisátí dva obří, světélkující plži – jeden žlutý, druhý modrý. Po krátkém boji s jejich magickými schopnostmi se nám je podařilo odlepit a oba zmizeli v hlubinách. Někteří členové posádky si samozřejmě neodpustili poznámky, že šlo o triviální problém a že bychom se měli lépe starat o údržbu lodě.

Tato epizoda mi jasně ukázala, že mám ještě hodně co se učit. Začal jsem si psát deník, obcházet posádku a sbírat veškerý folklor, mýty a znalosti o mořeplavectví. Připadám si tady jako ryba na suchu.

Po zbytek noci jsme konečně odpočívali a hned ráno pokračovali v plavbě na západ. Edmond se ukázal jako velmi užitečný – dokáže předvídat počasí a také mluvit se zvířaty. Dohodl se s několika racky, že budou mezi loděmi přenášet poštu. Pojmenoval je „Poštolkovi.“ Chytré řešení. Zároveň je požádal, aby nás upozorňovali na blížící se nebezpečí… jejich smysl pro hrozbu však bude třeba trochu doladit. První hlášení se týkalo klády plovoucí na hladině. Druhé už bylo zajímavější – čtyři mořští dráčci. Podle všeho neškodní, a tak jsme je nechali být.

Ukazuje se, že máme schopnou posádku. A možná poprvé od chvíle, kdy jsme byli nuceni opustit domov, jsem si dovolil doufat, že přežijeme. A že možná… opravdu najdeme nový domov.

Už ani nepočítám dny.

Život na lodi má své kouzlo, ale jedna věc mě znepokojuje – za celou dobu jsme nenarazili na ani náznak pevniny. Abych se vyhnul těmto myšlenkám, věnuji se čemukoliv, co mě zaměstná. Posádka je na tom podobně – drží se svých povinností a vede si dobře. O jejich odhodlání nelze pochybovat. Kapitán Erik i Edmond se mi svěřili, že mívají opakující se, živé sny o cestě na západ. Musí to něco znamenat.

Dnes ráno naši poštovní rackové donesli zprávu z lodi kapitána Willema – nadešel čas dalšího setkání kapitánů. Je to vítaná zpráva, ale obávám se toho, co zjistíme. Zásoby jídla, pitné vody i veškerého vybavení pro opravy lodí je třeba důkladně zkontrolovat. Mě však nejvíce zajímá morálka uprchlíků na ostatních lodích a jedno zvláštní zjištění z posledního setkání. Kapitán Rhoderick Ironheart prý vlastní starodávné záznamy prvních lidí, kteří údajně cestovali na západ – stejně jako my. To musíme prozkoumat.

V určený čas jsme se s kapitánem Erikem a prvním důstojníkem Billem Boshem nalodili na člun a vyrazili na parley. Hlavním tématem setkání se ukázal být nedostatek pitné vody. Willem nás vyzval k návrhům, co s tím dělat, ale nic jiného než čekat na déšť nebo zázrak už nám nezbývá. Jídla máme zatím dostatek – rybolov se daří.

Když jsme probrali nezbytné, odvážil jsem se zeptat na ony starodávné spisy a na všechny dostupné mapy, abychom mohli rozhodnout, kam dál. Rhoderick mě zřejmě nemá v oblibě, ale i přesto jsem v jeho výrazu zachytil záblesk zájmu o toto téma. Po krátkém přesvědčování nás pozval na svou loď.

Začali jsme s mapami. Ukázalo se, že máme k dispozici jedinou, ale i ta nám poskytla nový cíl. Na samém okraji mapy se rýsovala skupina malých ostrovů. Konečně máme směr.

Pak přišlo to nejdůležitější. Rhoderick a jeho archivář nás zavedli do tajné komory, kde uchovávají truhly různých velikostí, zapečetěné voskem. Archivář váhal, ale nakonec souhlasil, že nám ukáže jejich obsah.

První předmět byl zvláštní artefakt. Archivář do něj vložil malé kulaté zrcátko a zmáčkl tlačítko. Z artefaktu se ozvala hudba. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Muselo jít o mistrovské nástroje našich předků. Díky očarování jsme mohli rozumět i textu písně – oslavného eposu o cestě na západ, k zemi oplývající krásou a přírodním bohatstvím. Konečně náznak naděje.

Poté nám ukázali další artefakty – například oděv s nápisem Železná Panna, patrně určený pro náboženské obřady. Archivář mi nakonec dovolil vypůjčit několik přepisů dalších písní ke studiu. Je to fascinující. I Rhoderick se zdál tímto tématem zaujatý – stejně jako velká část jeho posádky.

Po návratu na loď mě okamžitě odchytil mladý Žár s přímočarým požadavkem – chtěl si půjčit knihu „pro kamaráda.“ Šlo o červenou knihovnu. Mladík je zkrátka v tom věku. S úsměvem jsem mu ji půjčil. Zároveň se pochlubil, že získal záhadnou skříňku po kapitánce lodi Nedostižné, ale nikdo neví, co v ní je. Pomocí magie jsem se převtělil do svého starého známého zámečníka z Domoviny a pokusil se ji otevřít. Nezdařilo se. Budeme to muset zkusit jindy.

Naše loď se mezitím vydala ke zmíněným ostrovům. Jenže v noci nás překvapila podivná mlha – a co bylo horší, loď přestala plout. Kolem nás se začaly objevovat bubliny a voda… byla sladká. Když ji Žár ochutnal, jeho vlasy změnily tvar i barvu. V dáli se ozývaly podivné zvuky a na stěžních se objevil Eliášův oheň.

Brzy se začaly dít ještě podivnější věci – drobné bubliny ve vzduchu při doteku explodovaly v oslnivém světle. A pak se posádka začala chovat zvláštně. I já jsem podlehl a prosil kapitána Erika, aby mě odtud dostal za jakoukoli cenu. Žár se stal agresivním a s kapitánem po sobě začali házet kartáče. Lana na palubě ožila a začala posádku škrtit. Připadal jsem si jako ve snu. Jediní, kdo se zdáli být klidní, byli Erik a Edmond… i když si začali povídat s modrými racky.

Pak jsem zahlédl pod lodí obrovský stín. Kapitán usoudil, že to byla velryba. A já, nejspíš stále pod vlivem magie, jsem udělal nejšílenější rozhodnutí v životě – skočil jsem do vody a pokusil se s ní mluvit. Stalo se ale něco neuvěřitelného. Odpověděla. A to v naší řeči. Řekla nám, že pokud budeme pevně věřit, že plujeme vpřed, loď se pohne. A pak nás vyvedla z mlhy.

Jakmile jsme vypluli z mlhy, ocitli jsme se před malým ostrovem, na kterém stál obrovský strom s růžovými lístky – něco, co jsem v životě neviděl a ani nikdy neslyšel. A tam nás už očekávala tajemná, překrásná postava.

Představila se jako Kawanami. Z jejího vyprávění jsem pochopil, že mluvíme s mocným duchem řeky, který byl podveden svým mužem a vyhoštěn na tento ostrov. Bez váhání jsme jí nabídli svezení – a získali tak průvodce. Aby však mohla cestovat s námi, musela se navázat na někoho z nás. Podrobila nás testu čtyř otázek. Sledovat odpovědi mých druhů bylo jako nahlédnout do jejich duší. Ikdyž Edmond má velmi silný vztah k moři, nakonec „zvítězil“ kapitán Erik. Kawanami se spojila s jeho mečem a stala se naší průvodkyní.

Po odplutí nás čekala další výzva – korálové útesy. Vzal jsem svou rybí masku a se Žárem po boku jsme hledali bezpečný průjezd. Objevili jsme miniaturní obydlí, kde se strachem třásly dvě malé víly. Až pozdě jsem si uvědomil, že se nebojí nás – ale blížících se murén.

Strhl se nelítostný boj. Jednu z nich se nám podařilo zahnat. Druhá padla rychle rukou Edmonda. Poslední z murén ale měla smůlu. Žár ji spálil zaživa magickým ohněm. Něco s tím chlapcem není v pořádku.

Musím konstatovat, že naše cesta se změnila de facto v dobrodružství jako z některých pohádek nebo legend. Chvíli jsem si i připadal jako jeden z hrdinů, ale hned po boji následoval střet s realitou. Víly nás zpravily o průjezdu ostatních lodí… ale jedna chyběla.